Holka

Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. V džínech a kabátu, kozačkách a s fialovou šálou kolem krku. Bez čepice, bez rukavic. Hnědovláska s příjemným obličejem. Vysoká tak akorát, aby nebyla moc malá, ale ani moc vysoká. Docela hezká. Obyčejná ženská, možná už vdaná, i když na její věk a dnešní dobu by bylo brzo. Typovala bych jí tak 25, možná 27. Ale já měla vždycky špatnej odhad na lidi. Podívala se na mě pohledem, jako by mě znala minimálně celej svůj život. Jenomže já ji nikdy neviděla. A nebýt toho, co se pak stalo, pravděpodobně bych na ni i zapomněla, tak jako na spousty dalších lidí.

Když se na mě koukla, přecházela zrovna silnici. Já si to neuvědomila a ona zřejmě taky ne. Následovalo skřípění brzd, podivná rána a výkřiky lidí, včetně toho mého. Okamžitě jsem se rozeběhla k tělu, přes džíny se začala rozšiřovat tmavá lepkavá skvrna. Opatrně jsem jí změřila tep na zápěstí. Nahmatala jsem ho prakticky okamžitě a aspoň trošku se mi ulevilo. Jenomže lidi na ulici se chovali, jako by to byla nějaká atrakce. Stáli kolem, nehýbali se, jen si šeptali. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zavolala záchranku. Nevím, proč jsem to udělala, ale když ji nakládali a zeptali se mě, jestli ji znám, řekla jsem…

A teď sedím tady, v divný místnosti, která je plná smutnejch lidí. Zelenobílý zdi, všude pípaj nějaký tlačítka či co a k tomu všemu ty lidi. Zoufalí lidi. Vypadá to tady jak v nějakým seriálu, jako v Pohotovosti nebo… Koukám moc na televizi. Neuvědomuju si, že je to skutečný. Ta holka, jak ji auto odhodilo a ona nevydala ani hlásku, jeden jedinej pitomej zvuk. Tupě zírám na svoje ruce, který jsou podivně vlhký. A tmavě červený. Dítě vedle mě se definitivně rozbrečelo. Podívám se na něj a v jeho očích se odráží můj vlastní prázdnej pohled. A když si uvědomím jeho výraz, tak zděšenej, plnej strachu a bolesti, konečně mi to dojde. Ta holka je přece na operačním sále! A já ji zvedala ze země, já jí tiskla ruce na ránu v noze, já… Potřebuju si umejt ruce. Nikdo kromě mě nestojí, tak si připadám trošku trapně, když vstanu a začnu hledat záchod, a v tu chvíli přijde nějakej doktor. Ptá se, jestli je tu někdo od paní Krátký. Nikdo se neozývá, jen se rozhlížej, tak teda zvednu ruku a jdu k němu. Říká, že prej je to zlý. Hodně zlý. Ale že je dobrá šance, že se z toho možná dostane. Kývám hlavou. Co jinýho můžu dělat? Prej jestli chci jít za ní, že se probere tak za hodinu, ale není jistota, jestli bude mluvit, jakkoliv reagovat. Dál kývám hlavou. Co jinýho pro ni můžu udělat?

Koupím si kafe. Vedle jejího pokoje je automat a ona stejně jen leží v posteli, zamotaná do všech těch hadiček, všechno tam bliká, pípá a já nevím, co mám dělat. Popravdě bych se nejradši zdejchla, ale k tomu nemám dost strachu. Nějakej ten kousek mýho mozku si hraje na zodpovědnou osobu, takže zůstávám a popíjím hnusný kafe z automatu, sedím na židli vedle její postele… a přehazuju si nohu přes nohu. Když dopiju a ona furt jen leží a nehejbá se, vstanu a začnu se procházet po pokoji a zpívat si. Jen tak potichu, jenom pro sebe. Dělám to, když jsem nervózní. Jednu mou oblíbenou, pak takovou tu, kterou nemůžete za žádnou cenu vyhnat z hlavy, a potom jeden z hitů šedesátejch let, kterej ale v dnešní době, mezi mou generací není známej. A ani nepostřehnu, že si někdo zpívá se mnou. Až když skončím, hlas pokračuje dál. Otočím se. Je vzhůru! Kouká na mě takovejma štěněčíma očima. Zeptám se jí, jak se cejtí. Ale ona zpívá furt dál, tu samou písničku, In The Year 2525. Má hezkej hlas, medovej. Takže si zase sednu a jenom poslouchám tu kouzelnou holku.

Pak začne kašlat. Docela mě tím vyděsí, nevím, co bych měla udělat, tak jí jen trošku nadzvednu hlavu. Zavadím přitom o přikrývku a ta spadne na zem. Holka má obě ruce plný modřin, fialovejch, zelenejch, žlutejch. Břicho má zafačovaný, nohu má v sádře, druhou nemá vůbec. Ale není zavázaná, asi neměla nohu už předtím. Je mi to hrozně líto, tak líto, že mi začnou týct slzy. Taková krásná holka, teď tu leží v obvazech a nevnímá svět kolem sebe. A navíc mám pocit, že za to můžu já, kdyby se na mě přece nedívala, neskončila by tak, nesrazilo by ji to auto. Jedna pestrobarevná ruka se třepetavě zvedne a setře mi slzu z tváře. Tak přece jenom vnímá! Zvednu rychle peřinu a znovu ji přikryju. Upře na mě svůj štěněčí pohled a začne mluvit. Svým medovým hlasem mi vypráví jakejsi nesmyslnej příběh, plnej obrů, elfů, skřítků, lítajících koní a bůhví čeho všeho ještě. Vypadá, jako by tam vážně žila. Oči jí těkají po místnosti, nedokáže se soustředit na jedno místo. Najednou vchází doktor, ona furt vykládá a on jí zatím kontroluje přístroje a zapisuje si to do nějakýho papíru. Pak mi naznačí, abych s ním šla ven. Nevnímám, co říká, ale vím, že je to špatně. Jediný, co zaslechnu, je: „Je mi to líto.“

Vrátím se zpátky k ní. Pořád povídá a mně se nějakou záhadou zastaví slzy. Pohladím ji po čele, zrovna ve chvíli, kdy sebou celá škubne. Zase mě to vyděsí. „Vím, co se se mnou bude dít.“ A tahle věta mě vyděsí úplně nejvíc, je přitom při smyslech? Mluví vážně? Její oči jsou přece v jiným světě. A poslední, co tato krásná holka s medovým hlasem řekne, má být tohle? Vzápětí mě vyvede z omylu. Usměje se. „Úplně nejpodivnější bylo, že přes všechna svá úsilí skončil kdesi dole u stonku. Ani k prvním lístkům se nevyšplhal. Přitom to byl vždycky on, kdo jako první okusoval okraje okvětních lístků.“ Pak zavře oči a všechno kolem začne pípat mnohem rychleji. Do pokoje vběhne parta sester a doktorů, odvedou mě pryč, ale já už vím, že je konec. Doktoři mě ujistí, že zavolají zbytku rodiny, všichni mi přejí upřímnou soustrast, dívají se na mě s lítostí. A já odcházím, zklamaná a zároveň smířená. Odešla sice mladá, ale s úsměvem na rtech a v krajině, která se jí dozajista líbila.

Její poslední slova jsou natolik matoucí a přitom tak pravdivá. Každý z nás se v životě snaží něčeho dosáhnout. Člověk není nikdy doopravdy spokojený, každému něco chybí, peníze, moc, sláva, děti, prostě něco. Všichni se ženeme za něčím, čeho možná jednou dosáhneme, ale vzápětí to znovu ztratíme. A pak… je konec.